Jak se odbavuje na Novém Zélandu

Když se člověk celý rozlítaný - po 25 hodinách na křídlech boeingu 777 - setká s pevninou u protinožců, neberou zajímavé zážitky konce.

Rodinná cestovní kancelář se mnou před cestou pořešila přímo od kiwíků praktické informace typu: 

českej repelent neber, na zdejší potvory to neplatí

hůlky neber, když půjdem NÁHODOU do hor, tak je máme tady k dispozici

mohla bys prosímtě vzít ssebou stan?- neboj, on skoro nic neváží a skoro nic nezabere, to není plátěný Lipno s předsíňkou

- a ten spacák ............................ - ten se smáčkne .............

z potravin nevoz vůbec nic - jedni známí si vlekli štangli super salámu a honem to kolektivně před odbavením požili, když zjistili, že ji budou muset jinak vyhodit

fakt důkladně vydrhni podrážky na botách

Poslední bod jsem brala jako vtip.

Do kufru jsem našlápla stan a spacák,  zbývající  třetinu prostoru vyplnila osobními nezbytnostmi na třítýdenní trajdání vzhůru nohama. Drobnosti typu ponožek, kapesníků a plavek vyplnily veškeré mezery, včetně vnitřku kecek a páskových chodibot.

Po použití lehkého domácího násilí jsem kufřík zaklapla, zakódovala a těšila se, že ho otevřu až v Christchurch na Jižním ostrově.

Nebyl to vtip.

V Aucklandu se jinak celkem sympaticky vyhlížející úředník nejen ptal na důvod a cíl cesty, ale  toužil skutečně vidět podrážky. Mrštným švihem jsem mu předvedla vzorné spodky svých terénních bot. Byl potěšený, ale lačný ještě dalšího zážitku. Opravdu si nechal otevřít kufr - víko údivem střelhbitě odskočilo  - a předvést ještě další vypucovanou obuv. Všechny vycpané boty ho uspokojily natolik, že mi pomohl znovu všechno napěchovat do kufru tak, aby se dal zavřít.

Uklidnilo mě, že jsem nebyla jediný vybraný vzorek. Všichni Evropani byli prozkoumáni, jestli nechtějí zásobit kontaminovanou ornicí druhou stranu světa.

Tak vypadá obrana vlasti v praxi.