Jak jsme se (já a mapa) vypravily na výlet

Pravidlo, že ženy neumí číst v mapách, jsem ani neměla možnost vyzkoušet. Vlastně trochu jo - ještě doma na internetu. A zdálo se, že jsem buď chlap, nebo výjimka.  Všechno vypadalo naprosto jasně:   

X+

S přehledem rozvážného vojevůdce jsem zhodnotila terén, posoudila pěší sílu, určila strategii... - zkrátka jsem si ten cca devítikilometrový špacír po červené a částečně žluté naplánovala a mapu uložila do hlavy. Byla jsem děsně hrdá, jak jsem všechno do posledního detailu domyslela, včetně ekologického využití MHD k výchozímu bodu. 

Bylo to jednoho jasného lednového dne,  předtím, než napadla současná Ladovská nadílka, v které se u nás na jihu nedá ani chodit, ani jezdit. Možná na běžkách..

Začalo to tím, že jsem dorazila k zastávce městské dopravy minutu po odjezdu spoje, který jezdí v sobotu kolem poledne po půlhodině. Měla jsem to brát jako přeběhnutí černé kočky přes cestu a vrátit se domů.

Znamení jsem rozverně přehlédla a vydala se o dvě zastávky autobusu vstříc. Úspěšně jsem spoj ulovila a dopravila se na druhou stranu města na konečnou - poštelovala jsem hůlky, nahodila na záda nerozlučný batůžek a s mapou v hlavě jsem se vydala vstříc turistickému zážitku.

Mapa papírová, stokrát překládaná pamětnice, ležela v batohu - kdo by do ní koukal, když je to jasný, žejo...

Vydala jsem se příjemnou úzkou asfaltkou, kolem rodinné domy se zahradami a za chvíli mě čekal výhled na rodné Budějice jak na dlani. Tůůůdle....

Nejdřív se ztratily domy, pak zahrady, pak asfaltka...zato přibyl les, pak bláto... No nic, za chvíli musím dojít k té červené, to nebudu řešit. Po čtvrthodině svižného pochodu jsem užuž chtěla sundat batoh a nakouknout do mapy - ale přece nebudu plašit. Les zhoustnul, cesta se začala zasekávat do úvozu a přede mnou se objevil opuštěný zarostlý dům.

Okamžitě mi naskočily naprosto morbidní představy, fantazie zapracovala naplno.. /a to nejsem příznivcem thrillerů/ - nabrala jsem tempo závodního chodce a přede mnou se v lese objevil nějaký člověk - šel sice stejným směrem jako já, ale určitě to bude podivín z té zchátralé barabizny...

Škoda, že nikdo nenafilmoval můj jelení skok o trekingové hůlce přes rozvodněný potok  a rekordně rychlé zdolání pravé stráně, za kterou jsem tušila jakoustakous civilizaci. Až když jsem vyběhla dobrých 50 výškových metrů a octla se na rozlehlých pastvinách, přešel mě třes pražského krysaříka.

Proslalomovala jsem hovězím trusem a dostala se do malinké vesničky s kapličkou. Konečně uklidněná jsem malebnou kapličku vyfotila a vydala se po silnici dál - a hele - křižovatka turistických cest /žluté a červené/ a u ní ten člověk, co šel přede mnou v lese. Už bez morbidních představ - normálně pozdravil, usmál se... nuda...

Ani doma jsem stařičkou turistickou mapu z batohu nevyndavala, co bych tam taky vyčetla, žejo?