S mrzutou náladou běžte do...

Ještě důležitější je, s kým tam půjdete. A abych nezapomněla - ty tři tečky nejsou místo oné části těla co myslíte.

X+

Nápad zazněl jednoho pošmourného jarního večera:

" tak bych se šel někam vyvětrat, asi na Traunstein".

Zaslechly to uši na hlavě, kterou se zrovna honily jen chmury a strarosti a bylo naplánováno.

Zkrátka jsme se s Jakubem rozhodli, že se příštího rána ještě před ranním kuropěním vydáme na cestu, abychom ten špacír nějak rozumně časově zvládli.

Jako vozidlo nastoupil osvědčený expediční vůz Karkulka. Nechápu, jak se tam může Jakub s tím urostlým tělem vůbec naskládat, ale když odjede se sedadlem od volantu asi o půl metru dál, než to mám nastaveno pro sebe, vždycky se to nakonec povede. Ale to jsem se zapovídala. Jedem.

V půl deváté vystupujeme u Traunsee, každý se svým plánem cesty. Já původně tím, že se projdu kolem jezera a budu se kochat pohledem na hladinu a vzdálené vrcholky. Jakub na vršek /jak jinak/. Najednou mi ale moje trasa připadala fádní a zkušený horal mi lehce nastínil cestu bočním údolím na Mair Alm, kde by se to kochalo líp než na břehu. "No a kdyby se ti chtělo a cítila ses na to, můžeš pokračovat k takovýmu jezeru, už jsem tam šel dávno a podrobně si tu cestu nepamatuju, - je tam takový malý sedýlko, uvidíš sama, hlavně se do ničeho nenuť a zvaž to".

A tak jsme šli každý po svém, sraz odpoledne ve tři u expedičního vozu.

Cesta úbočím byla náramná, panoramata jedno lepší než druhé a když jsem dorazila na horskou usedlost Mair Alm,  měla jsem zdoláno převýšení 340 m a  pocit že sil, času i touhy po požitcích je dost. Od pokračování mě neodradila ani cedule s doporučením "jen pro trénované".

Jsou mezní okamžiky, kdy si člověk říká, že už ušel tak náročnou cestu  a horší už to dlouho být nemůže. Že nemá cenu se vracet, teď už to nevzdá /platí nejen o cestě v horách/. - To se mi honilo hlavou dokola, když jsme se obě dvě /já a moje artroza/ hrabaly vzhůru. Měla jsem pocit, že TÁMHLE UŽ TO MUSÍ BÝT -  ještě hodně dlouho to nebylo, zato jsem si vzpomněla na lehké pokrčení ramen a zaváhání, když se Jakub zmiňoval o TAKOVÝM MALÝM SEDÝLKU. - ach jo, jak je všechno relativní...

Dalších 610 výškových metrů k výhledu na Laudachsee ale stálo za to - cesta do kopce jako osvědčená metoda proti mrzuté náladě.

Příště si se svým horským vůdcem ujasním, co je  malý sedýlko - normálně se tomu říká DĚSNEJ KRPÁL.

foto druhé poloviny výpravy, tedy skupiny A:

http://web.elsatnet.cz/jcejpek/2011/03-traunstein/

http://jakub.photo-design.cz/hory.php