Potřebuju dědečka

nejsem vnučka, ale ta potřeba je neméně naléhavá. Možná ještě víc, protože to nemá odkladu - času si vážím čím dál víc a ráda řeším něco, co řešit lze... :-) 

Dá se to brát možná i jako skrytá inzerce, ale všechno bývá jinak, než zběžný pohled poskytuje:

právě při minulých vánočních svátcích jsem si tu naléhavou potřebu uvědomila - moje báječná rozsáhlá rodina se u mně sešla ve stylu "jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli".

Jenže tam scházel ten dědeček, který by vnoučatům vymýšlel ptákoviny, dělal pokusy, srandičky, vyprávěl  báchorky ve stylu barona Prášila...

Když jsem byla malá, připadalo mi, že všichni kolem  mají dědečka- já ne. Jeden, jako legionář, zemřel na následky války a druhý, když mi byly asi dva roky. Mít dědečka mi připadalo jako něco úžasnýho...

Když jsem byla zamilovaná do svého spolužáka ze střední školy a následně jsme se vzali a založili rodinu, možná jsem podvědomě věřila, že moje děti budou mít báječnýho mladýho dědečka.

Neměly. Dědeček bohužel odešel mimo náš svět a zanechal vzpomínku jen u nejstarších vnuků.

Myslím, že jsem taková ta baba, co dovede dělat bábovku i legrácky. Není to tak  - bábovka je možná  perfektní, ale děda na legrácky chybí. Moc mi to vadí.  

To si vnoučata nezaslouží, aby podědila  mou touhu po dědovi...