Jak může být z Dušiček nejkrásnější den v životě

Zas ty davy lidí na hřbitovech, přecpaná parkoviště, záplavy květinových výzdob od citlivě naaranžovaných přírodních po kýče, hrající všemi barvami - jako živé.

Rozsvítit svíčku jdou miliony lidí od organizovaných věřících po zaryté ateisty.

Někdo jednou za rok.

Určitě to je třeba, rituály se mají dodržovat, dává to životu řád.

Chodím k hrobu častěji, maminka občas z legrace říkala - jen jestli mi přinesete kytku, až budu U Otylky, - tak nosím a rozsvicuju - a přitom přemítám o tom, co by rodiče říkali mému životu, jednání, rodině…

A taky vím, že za mnou na hřbitov nikdo chodit nebude, protože tam nebudu. Už mám vyhlídnuté krásné místo na Modravě v Roklanském potoce nebo moře pod útesem na Mallorce.

Vzpomínat můžou kdykoliv a jakkoliv – jestli vůbec.

Asi ta organizovanost není pro mě.

Možná práve proto připravil osud takovou krásnou hříčku – bylo tenkrát Dušiček, ale bylo jasno, teplo a slunečno. Vzpomínalo se ten den na zesnulé, ale nám se narodil první syn.

Tak všechno nejlepší k narozeninám, Stando!