Důvod se vždycky najde.

Už je zas tady. Den, kdy nemám tvůrčího ducha, dříč se ve mě neprobouzí a konám jen povinnosti, které nelze okecat.

Už včera jsem si slíbila, že k té doktorce, ke které takjaktak bezpodmínečně musím, půjdu opravdu dneska. Jenže když se to teď jeví takhle...- no, tak to asi nepůjdu.

Teď jen honem vymyslet proč. Ne jako omluvu pro někoho, komu by se musely skládat účty, jen pro sebe. O to je to horší. Cizího obelstím, na sebe musím rafinovaně.

Znám se až nechutně dobře, hned tak se s čímkoliv vnitřně nevyrovnám. Musí to mít racionální jádro, přikrašlovací vaty kolem netřeba.

- Ale no jo, vždyť je "krátkej"! - v pátek je svátek, to bude dneska v čekárně nabito, když se ten pracovní týden takhle zredukuje! Ještě aby člověk chytl virus, bacila, či podobnou havěť.

To tam rozhodně nemůžu.

Tedy, ani jsem nečekala, že to bude takhle blesková akce. Díky, Václave !