Měli jsme takovou rodinnou sešlost, synové s drahými polovičkami a dětmi, nedělní klidné odpoledne. Místo konání bylo u mně - v domečku na samotě u lesa. Seděli jsme kolem velkého jídelního stolu, dávali jsme si po obědě kávičku a probírali všechno možné i nemožné, vzpomínali na zážitky z dětství i nedávna, když jsme byli ještě všichni...
Vtom se na druhém konci obýváku začal houpat velký kulatý lustr. Ne trošku - dobrých deset centimetrů na každou stranu.
"Vidíte to taky?" znejistěla jsem, jestli můžu věřit vlastním očím. Viděli.
"Neběhaly tam zrovna děti?" padla otázka od největšího skeptika. Neběhaly /seděly u stolu a mlsaly/.
Tak jsme na ten zázrak chvíli všichni hleděli a my agnostici jsme věděli své.
Jdu teď zapálit svíčku - pro ty, kteří tu s námi už ZDÁNLIVĚ nejsou.