Kdyby šlo hbitěji pohnout artrozními klouby, nemusela jsem nechtěně slyšet, co mi nebylo určeno
"... a pak zpíváme všichni a potom jenom já a Lucka koledu. Že přijdeš?"
Tu otázku položila holčička asi desetiletá - dávala ji s úžasným nadšením, v kterém se dalo nahmatat jakou dalo práci, než ten sbor nacvičili a hlavně tu koledu - jak byla vybraná právě ona s Luckou, protože zpívají krásně čistě...
"Si ňáká divná, si myslíš, že mam čas někde vysedávat. Vod kolika to máte? vod čtyř - dyť si musim aspoň vypít kafe až přídu z práce, si myslíš, že si ani nedam kafe, nebo co?"
Matka měla hlas jako čarodějnice z Rumburaka. Když jsem neodolala a ohlédla se, zjistila jsem, že i zjev.
Ale viděla jsem i oči té holčičky. Dětský rozzářený pohled, který zhasl.